JAK SE MŮŽE ZVRTNOUT VÝPRAVA NA ŠUTRY

Před třemi týdny, na přelomu srpna a září jsem se opět vybral na hory, nahrabat si něco z pokladů, které nám nabízejí. Už ráno začalo báječně, když mně ve vlaku napadla otázka, zda jsem doma zastavil vodní kohoutek, když jsem napouštěl špinavý hrnec. Jsem už poněkud nahluchlý a proud vody mám v kuchyni slabý a téměř neslyšný. Hned mě napadla krásná představa, jak zaplatím o kubík vody navíc a ještě hezčí, jak si takhle možná vytopím byt, o tom sousedově ani nemluvě. Tato příjemná představa mně pak s různou intenzitou strašila v hlavě celej den. V Mědenci mě vyzvedl jeden známý, taky šutrák, abych mu ukázal několik krušnohorských lokalit. Tak reku dobře. Vyrazili jsme na Černý Potok. Pochodili jsme známé pinkoviště s výskytem různých křemenných hmot. Nálezy však byli slabé, poněvadž času bylo málo a kopat se nám nechtělo. Kolem nás prošlo i několik houbařů, kteří však na tom byli stejně blbě. Přesunuli jsme se na haldičku s kdysi hezkými ukázkami modrého fluoritu. Halda je už značně překopána, přesto se mi podařilo najít vrstvičku původního materiálu, ze kterého vypadlo několik hezčích drúziček, vesměs drobného formátu. Krátce popoledni musel známý domů a tak mě hodil na Přísečnici, kde jsem si chtěl vyzvednout několik vzorků z minula. Již cestou tam jsem u lesní cesty narazil na rodinu krásných smrečáků (hřib smrkový – „pravák“). Což mně navnadilo, takže jsem cestou na místo určení, procházel lesním porostem a tu a tam se smrečáky objevovali, ve společnosti houfů modřínových klouzků. Než jsem došel k jedné staré štole, měl jsem již z poloviny plnou plátěnku. Složil jsem věci, když mně napadlo, že před štolou je malá haldička, porostlá hustým mechem a starými smrky, tam by něco mohlo být…
…a taky že bylo! Stratil jsem řeč, taky proto, že mi upadla čelist a já ji musel zvednout. Pak následovali frenetické výkřiky radosti. Kolem mě se v mechu krčily nádherné hřiby, seřazeny do půlkruhu a za nima na všechny strany další. Nádherné kusy s tlustými nohami a klobouky tmavými jak prdel středoafrického černocha. Do kopy jich tam bylo přes padesát a já začal řešit dilema, zda je tam nechám do zítra, kdy si přinesu foťák, ale s riskem, že je najde někdo jinej anebo je vemu všechny. Nakonec jsem většinu vzal a ty nejhezčí skupinky tam nechal. I tak jsem se dvěma plnými taškami vypadal jak důchodce vracející se z výprodeje.
Hrib_smrkovy1x.jpg
Hrib_smrkovy1xx.jpg
Hrib_smrkovy2x.jpg
Hrib_smrkovy3x.jpg
Hrib_smrkovy4x.jpg
Hrib_smrkovy6x.jpg
Hrib_smrkovy7x.jpg
Hrib_smrkovy10x.jpg
Hrib_smrkovy17x.jpg
Nic nečekaného se nakonec nestalo, poplach s tekoucí vodou se ukázal jako falešný a já si druhý den ráno mohl ty krasavce zvěčnit. A nejen je. V blízkém lesíku jich bylo mnohem víc, takže jsem se navečer vracel s taškami ještě těžšími. Řeknu vám, takovej nával endorfinů už jsem dlouho nezažil. Jen už to do budoucna nebudu přehánět. Protože to za mně nemá kdo zpracovat a tři večery za sebou, strávené čištěním a krájením fakt není můj šálek kávy.

Roman Gramblička
19.09.2013 10:07:00
Mathiass
Copyright © Martin Virt 2007-2017, when no specific author is mentioned.
All rights reserved by authors, except when otherwise stated.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one